Výprava do Asie 2011-12

Kontakt na nás: oneland/oneland.cz

Obsah

1. O cestě 3. 5. 2012 - přidána statistika
2. O nás
3. O voze
4. Partneři
5. Na cestě - Aktuality 14. 5. 2012, Pokhara, Nepál
6. Navštívili jsme
7. Social Fiction

O cestě

Cesta do Asie začala v říjnu 2011. Z Prahy jsme měli vízově zajištěnou cestu do Indie přes Írán a Pákistán a s čínskou cestovkou rozjednanou cestu přes Tibet a Čínu do Kazachstánu.

Do severní části Asie jsme původně chtěli jet přes Čínu. Po zkušenostech s asijskou byrokracií, zejména po nepodařeném pokusu jet autem do Bangladéše, jsme přestali věřit, že by nám tato jednoznačně nejdražší varianta skutečně zajistila průjezd do Kazachstánu. Zvažovali jsme proto další možnosti, jak se dostat z Indie do Ruska: buď po moři kolem jihovýchodní Asie, nebo po zemi z Íránu přes Turkmenistán.

Nevýhoda cesty po moři je ta, že plavení trvá skoro dva měsíce a přesný čas příjezdu není znám dopředu. Nevýhoda cesty po zemi je ta, že se musí přes Pákistán. Postupně se začalo ukazovat, že získat pákistánská víza v Indii už pro cizince není taková samozřejmost, jaká to bývala před několika lety. Navenek se systém tváří stejně vstřícně a podle oficiálních míst jak pákistánských tak českých by občané EU měli víza bez problémů obdržet. Ve skutečnosti Pákistánci svoji zahraniční politiku výrazně upravili, což jsme pocítili jak při jednání s jejich ambasádou v Praze, tak na pákistánském konzulátě v Dillí. V tuto chvíli, tj. k poslednímu dubnu, čekáme na pákistánská víza, o něž jsme zažádali v Dillí, sedmý týden, bez sebemenšího výhledu, jak to dopadne.

Nyní v Nepálu jsme znovu oživili možnost jet přes Tibet a Čínu do Kazachstánu nebo Mongolska. V tuto chvíli jednáme s čínskou cestovkou a čekáme na její jistě skvělou nabídku. Jelikož papírování by trvalo několik měsíců, nejspíš bychom se z Nepálu vrátili na několik týdnů do Indie do Jammu a Kašmíru. Pokud by čínská cesta selhala, vždycky můžeme přeplavit auto z Bombaje do Čech a přiletět za ním.

Náš dosavadní postup:
Tureckem přes Istambul – Konyu – Kappadocii – Antakyi – Antep – Urfu – Diyarbakir – Van a přechodem Sero/Esendere do Íránu.

Íránem přes Urumiye – Hamedan – Esfahan – Yazd – Kerman – Bam a jediným přechodem Mirjaveh/Taftan do Pákistánu.

Pákistánem přes Quettu – Sukkur – Bahawalpur – Multan – Lahore a jediným přechodem (Wagha) do Indie.

Indií přes státy Punjab - Haryana - Delhi - Rajastan – Madhya Pradesh – Maharashtra - Chhattisgarh – Orissa a Západní Bengálsko a přechodem Haridaspur/Benapol do Bagladéše.

Bangladéší bez auta přes Dhaku – Chittagong – Coxův Bazar – Comillu a Srimangal tímtéž přechodem zpět do Indie.

Indií podruhé ze Západního Bengálska do do Assamu a Megalaye. Odtud přes Dillí do státu Uttaranchal a dále přechodem Banbasa/Gaddachauki do Nepálu.

Statistika ke 2. 5. 2012

(206 dnů cesty)

Ujeté kilometry celkem		24 316
- z toho kilometry ujeté vlevo		15 101
Překročené hranice		9
Noci strávené v autě		164
- z toho na hlídaném místě (dvůr, kemp)		18
- na divoko		146
Noci strávené mimo auto		41
- z toho v hotelu		36
- u někoho jako hosté		3
- v autobuse		2
Srážky s jiným vozem na silnici		3
Def nebyl schopen pokračovat v jízdě		0
Píchnuté kolo		4
Zaplacené pokuty		0
Nezaplacené pokuty		1
Použití GPS k navigaci		0
Předané úplatky		0
Nosorožci spatření v džungli		2

O nás

Jsme Hanys a Káča. Společně jsme procestovali různé části Evropy, např. pobaltské státy, ruskou Karélii a Skandinávii (2003). Vozem jsme se vydali také na Island (2006) a na Střední východ (Turecko a Írán, 2008). Jako batůžkáři jsme se spolu vypravili do Jižní Ameriky (Chile, Peru a Bolívie, 2004) a do Indie (2007). (Viz sekci Navštívili jsme.)

Kromě společných cest jsme toho nemálo viděli i jeden bez druhého. Káča byla v Mexiku (1998) a v Chile (2002). Cesty za divokou vodou Hanyse zavedly i mimo evrovpské toky, a tak se účastnil několika výprav za sibiřskými řekami (1998, 2001, 2005) a kromě několika různých alpských přechodů i výstupu na kavkazský Elbrus (2007). Naše studia nás nezávisle na sobě opakovaně zavedla do USA. Hanys za turistické vrcholy USA považuje výstup na Mt. Whitney, Longs Peak a sestup do Grand Canyonu.

Káča – Kateřina Marková
Co dělá: doktorské studium na Filozofické fakultě UK v Praze
Co má ráda: čaj, mléko a Hanyse
Co nemá ráda: příliš brzké vstávání
Funkce ve výpravě: budíček

Hanys – Jan Kolínský
Co dělá: doktorské studium na Fakultě strojní ČVUT v Praze
Co má rád: vodu, hory a Káču
Co nemá rád: hlavolamy
Funkce ve výpravě: mechanik

O voze

Cestu do Ruska a Skandinávie jsme podnikli Fordem Sierrou, na Island jsme se vydali VW Golfem II v neterénní úpravě a do Turecka a Íránu jsme vyrazili Fordem Transitem. Na základě zkušeností s odolností různých vozidel jsme na cestu do Asie pořídili vůz dostatečně odolný pro cestování po cestách a zejména necestách a zároveň dostatečně velký pro spaní uvnitř.

Přibližně rok a půl před plánovanou cestou jsme koupili Land Rover Defender 110, vyrobený v roce 1998, osazený pětiválcovým dieselovým motorem TD5 o výkonu 90 kW.

Defender byl v poměrně zašlém stavu, po ne zcela zdařilé opravě nehody, při které byl s největší pravděpodobností převržen na střechu. Různé drobnější následky této nehody vyplouvaly na povrch během oprav a preventivních výměn, jimiž jsme ho připravovali na cestu. Na asijskou cestu jsme Defíkovi přidali kryt řízení, šnorchl proti prachu i vodě, pořídili 6 koleček (máme tedy dvě plnohodnotné rezervy). Přední část chrání rám s přídavnými světly a na střeše máme pochozí zahrádku.

Partneři

Při přípravě cesty jsme se rozhodli požádat o podporu partnery, jimž bychom rádi na oplátku přinesli zviditelnění. Jejich podpora nás těší o to více, že nám ji poskytli v hektických chvílích před odjezdem, kdy se dal celkový výsledek cesty těžko odhadnout.

Land Rover Support naší výpravy je Eliottova dílna pro všechny Land Rovery.

Patrik nám poskytl předodjezdovou kontrolu vozu a zapůjčil náhradní díly, které vezeme s sebou. Své jméno s naší výpravou spojil i přesto, že jsme vůz pořídili v relativně špatném stavu a investovali do něj omezené množství prostředků, takže pravděpodobnost jeho selhání je vyšší, než kdyby se udělala generálka všeho, což by si náš Def sice zasloužil, ale nebylo mu to dopřáno.

Offroad Equipment support naší výpravy je obchod s doplňky Toomich.cz.

Honza nám nabídl, ať si z jejich širokého sortimentu vybereme, co by se nám hodilo s sebou. Hlavní součást, kterou bojujeme proti dešti a slunci, je markýza, a protože spíme převážně v autě, ventilaci nám zajišťují jeho mřížky do oken.

Partnerem pro webový prostor se stala společnost Sinfin.

Díky firmě Sinfin máme tyto stránky, od registrace domény po celkové zpracování. Filip našim požadavkům vyhověl ve všech ohledech bez sebemenší naděje na odměnu.

Partnerem pro svobodné cestování se stal outdoorový obchod Hanibal.

Pavel se Zdeňkem z obchůdku Hanibal nám opět pomohli sehnat vše, co jsme si navymýšleli. Jednotlivce nesponzorují, mají vlastní fond na podporu přírody, ale vyšli nám vstříc i cenově. S obchůdkem jsme v kontaktu už desátou sezónu a podpořil nás i při předešlých výpravách.

Na cestě - Aktuality

14. květen 2012

Jsme opět v Pokhaře. Minulých deset dní jsme strávili návštěvou okolí Annapurny. Celý masiv jsme objeli západní stranou směrem k severu. Navštívili jsme spodní Mustang a nahlédli do horního, defem jsme tam vyšplhali ke hranici čtyř tisíc metrů a pak sami ještě trochu výš.

26. duben 2012

Jsme opět v Kathmandu. Byli jsme se podívat do oblasti Everest Base Camp treku, kde jsme chodili na procházky a defem jsme se vydali do kopců neznámými vesničkami. Na jedné z vycházek jsme pořídili následující snímek. Je to část Himálaje, o níž nevíme, která to je, protože nevíme, kde jsme byli. Ztracení jsme ale určitě nebyli, protože jsme ani nevěděli, kde být chceme.

11. duben 2012

Jsme v Kathmandu. Na útěku z Dillí do Nepálu jsme se naštěstí stihli podívat do mapy a poslední dny platnosti indiánského víza strávili kodrcáním krásnou krajinou horského státu Uttaranchal.

Do Nepálu jsme vstoupili nejzápadnějším přechodem a svižný průjezd nepálskou nížinou jsme přerušili výletem do džungle v národním parku Bardia. Z Pokhary jsme se na redukci vydali na trek do kopců kolem sedla Panchasee. Počasí nám dopřálo několik zamžených pohledů na masiv Annapurny. Nyní v Kathmandu už několikátý den úřadujeme. Pákistánci zde mají velvyslanectví, a tak se i tady ucházíme o jejich víza. Abychom je dostali, museli bychom si ale založit živnost a nejprve se stát nepálskými byznysmeny, turistům se zde totiž pákistánská víza nevydávají. Co se dá dělat, někde člověk své obchodní štěstí zkusit musí.

22. březen 2012

Jsme v Dillí, ale už ne na dlouho. Poslední dva týdny jsme se pokoušeli získat víza do Pákistánu, abychom přes Írán mohli pokračovat na sever do Turkmenistánu. Mezi oficiálními informacemi od české ambasády a realitou ale existuje značný nesoulad. Víme o Češích, kteří už mnoho týdnů na pákistánská víza marně čekají, a to nás přivedlo na nápad požádat o pákistánská víza v Praze v nepřítomnosti. Stanovisko pražského zastoupení Pákistánu bylo ale jednoznačné: „Jste-li v Dillí, požádejte v Dillí.“ Přestože od toho mnoho neočekáváme, rozhodli jsme se žádosti zde podat. Prorazili jsme první vlnu pákistánské defenzívy: „Jste-li Češi, požádejte v Praze.“ Dalších několik dní jsme čekali na interview s konzulem. Dnes jsme ho po mnohahodinové čekačce absolvovali s očekávatelným výsledkem, totiž že se nic neví a že nás musí schválit Islamabád. Jak dlouho to může trvat, víme: týdny a měsíce. Jelikož nám indická víza vyprší za několik dní, museli bychom buď žádat o jejich prodloužení, nebo tuto krásnou zemi opustit. Nespekulovali jsme dlouho a zvolili to druhé. Dnes tedy vyrážíme do země ještě krásnější, do Nepálu. Necháme si dát vízum s co nejdelší platností, což by měly být tři měsíce. Do té doby buď zjistíme nějaký způsob, jak poslat Defíka v krabičce do Ulanbataru, nebo pokud se proberou Pákistánci, uděláme si indické tranzitní vízum na přejezd na západ. Nestane-li se ani jedno, ani druhé, třeba budeme moci požádat o nepálské občanství.

14. březen 2012

Jsme v Dillí. Ze Sikkimu jsme se vydali do hlavního města Assamu, abychom zjistili možnosti cestování v pohraničních indických státech. Nakonec jsme se pro nedostatek času vydali jen do Megalaye. V tomto lehce hornatém, tvrdě matriarchálním státě nad Bangladéší jsme strávili pár fyzicky i duševně osvěžujících dní, než jsme se opět ponořili do horké prašné nížiny cestou do Dillí. Zde vymetáme nejrůznější slepé uličky byrokracie a absolvujeme rozmanité procedury, abychom měli kam opustit Indii. Zda se to podaří a kam odsud nakonec pojedeme, není zatím jasné. Prozatím zde úspěšně a poklidně táboříme v úřednické čtvrti a děláme si obrázek o tom, čeho jsou úředníci státních institucí schopni a čeho ne.

20. únor 2012

Jsme v Gangtoku, stále v indickém státě Sikkim.

18. únor 2012

Jsme v Ravangle, v indickém státě Sikkim ležícím mezi Nepálem, Tibetem a Bhútánem. Po několika dnech v Darjeelingu jsme konečně opustili Bengálsko a vnořili se do Himálaje. Mezi zdejšími horskými národy je radost pobývat a po měsících strávených v nížině nás to tu těší o to víc. Po silnicích se tu člověk pohybuje spíš vertikálně než horizontálně, takže Def jezdí většinu času na redukci. Viditelnost je v této době spíše špatná, zase tu ale nejsou skoro žádní turisté.

31. leden 2012

Jsme opět v Kalkatě. Minulé dva týdny jsme cestovali Bangladéší jako pěšci, neboť nám Defa zabavili na hranicích. Systém nás vyhodnotil jako dovozce ojetin a požadoval složení zálohy ve výši dvojnásobku ceny Defa. Ten se sice cítil poctěn, ale stálo ho to návštěvu nejpřelidněnější země světa. Autobusy a vlakem jsme jeli navštívit jedno pobřežní letovisko, roviny rýžových polí a pahorky čajových plantáží. V Dhace, kde je smogu tolik, že o něj lze opřít lopatu, jsme záměrně nepobyli a i dalším velkoměstům jsme se snažili vyhýbat. Při odjezdu jsme Defa kupodivu bez problémů vyzvedli. Jak se mu na celnici dařilo, můžeme usuzovat jen z toho, že byl polepen bangladéšskými vlaječkami. Bangladéš si budeme pamatovat jako zemi krásných stromů a dřeva.

Odkaz níže: jak skvělý bhúvanéšvarský magazín zaznamenal průjezd červeného draka indickým státem Orissa začátkem ledna.
http://thebrokenscooter.com/2012/01/the-rover-diaries/

15. leden 2012

Dnes vyrážíme z Kalkaty. Získali jsme víza do Bangladéše. Výstupní přechod z Bangladéše jsme po zmatcích na jejich ambasádě dostali takový, že ho atlasy ani internetové mapy dosud neznají. Snad se nám přesto podaří do Indie opět vstoupit ve státě Meghalaya, jak jsme plánovali.

9. leden 2012

Přes Madhya Pradesh, Maharastru a Chhattisgarh jsme dojeli opuštěnými kraji Orissy až k Bengálskému zálivu. Navštívili jsme oblast Chilika lake a postupně se prokousali do Západního Bengálska. Nyní jsme v Kalkatě a zjišťujeme, kam a jak je možné poslat Defa, pro případ, že by se bál do Číny. Teplota je tu snesitelná, dost vlhko, občas silně prší a všude tu je pěkný bengál.

Píseň, kterou zpíval přední kardan v Pákistánu a kterou jsme vyléčili vazelínou, byla skutečně písní na rozloučenou. Kardan se po dalších 4000 km ozval zas a po ohledání bylo jasné, že tentokrát promazání stačit nebude. Vzdalo to ložisko kříže. Po hodinovém workshopu v dešti a za tmy putoval celý přední kardan do podpalubí, ráno jsme na zadní náhon dojeli k dílně, kde pomohli s výměnou kříže za náhradní vezený z domova. Defík se otřepal a už zase běhá všema čtyřma.

24. prosinec 2011

Pachmarhi, Madhya Pradesh, Indie.

Hezké Vánoce!

14. prosinec 2011

Pushkar, Rajastan, Indie. Jsme šestý den v Indii, máme za sebou Amritsar, Dillí a Jaipur.

Pro vaši bezpečnost jsme připravili...

Bezpečnostní rizika jsou jedna z nejhůře odhadnutelných rizik na cestě. Bezpečnostní opatření mají snížit pravděpodobnost útoku na členy posádky a na vůz. Bohužel stejně neprůhledná jako riziko je i účinnost bezpečnostního opatření. Cestovatel, který se podvoluje bezpečnostním opatřením, si tak může klást otázky, zda zmíněné riziko je skutečně reálné a zda přijatá opatření toto riziko snižují.

Kdybychom si při přejezdu nejprve íránským, a poté pákistánským Balúčistánem na obě tyto otázky vždy odpověděli kladně, a kdybychom nepochybovali o profesionalitě našich strážců, tento článek by nevznikl. Ozbrojený doprovod při našem pohybu po východním Íránu a západním Pákistánu tvořil někdy vojáček s puškou, který se nám nakvartýroval do auta, jindy auto s vojáčky upalující před nebo za námi. To samo možná bezpečnostní riziko přepadení vozu skutečně snížilo, avšak všechno okolo, co zdejší složky předvedly, působilo spíše opačně.

Tanečky s íránskou policií začaly 210 km před pákistánskou hranicí u obce Nasrat Abad, jejíž název naznačuje, v jakém duchu se neslo několik příštích dní pohybů za policejního doprovodu. Systém ochrany se v Íránu a Pákistánu v ničem podstatném neliší. Za naši bezpečnost je odpovědná policejní posádka příslušného okrsku, v němž se zrovna nacházíme. To ovšem vede k tomu, že nás policie přebírá poměrně neochotně a naopak dělá všechno pro to, aby se nás co nejdříve zase zbavila. A přesně podle toho to vypadá. Přebrání se může protáhnout na hodiny, naopak na hranici okrsku jsou policisté schopni udělat vše pro to, abychom odjeli, klidně sami nebezpečnou oblastí, klidně za soumraku, přestože v příštích padesáti kilometrech není jediný hotel a nepsané pravidlo praví, že jezdit v noci se v Balúčistánu nemá. Jakmile je to za hranicí rajónu, problém neexistuje. K tomu je třeba připočíst fakt, že málokteré sousedící okrsky jsou spolu schopné a ochotné komunikovat vysílačkou a některé okrsky nedisponují ani pojízdným vozem.

Výsledný pohyb by mohl vypadat tak, že když se přiblížíme s eskortou k hranici okrsku, bude tam na nás čekat vysílačkou přivolaná další eskorta. Několikrát, zcela výjimečně to tak skutečně vypadalo. Mnohem častěji jsme na hranicích okrsku tvrdli, než se podařilo službukonajícímu zavolat další hlídce, aby si pro nás přijela. Většinou se nikomu nechtělo, a tak například v Zahedánu bylo naše auto několikrát několik hodin vystaveno na různých kruhových objezdech a na výpadovce směrem k hranicím, aby každý dobře viděl, co jsme zač a kam jedeme. Když hlídka dorazí, žene nás svým rajónem, o braní nafty, natož o jakýchkoli osobních potřebách ani řeči. Výsledkem bylo, že jsme většinu času z krátkých dnů trávili trčením u silnice jako na výstavce, abychom se poté jako splašená zvěř v závěsu za policejním autem prohnali několika vesnicemi a opět se usadili někam na výstavku.

Přestože jsme byli už v devět ráno pouhých dvě stě kilometrů před hranicemi, díky bezchybné synchronizaci íránských eskort jsme trasu na hranice jeli déle než osm hodin a k velkému překvapení vojáčka, který nás doprovázel v posledním úseku, jsme na hranice dorazili těsně po zavíračce, takže jsme byli donuceni přespat v příhraniční vesnici Mirjaveh, kde kromě bídy, pašovaného opia a nafty skutečně není vůbec nic a kde jediný státní hotel zeje prázdnotou a je obehnaný ostnatým drátem.

Na pákistánské straně nás pro změnu jedna eskorta poslala dál s tím, že za kilometr si nás převezme další hlídka z navazujícího okrsku, bez obav, no problem, Mister! Urazili jsme tehdy sami 55 kilometrů oblastí, kde podle slov hoteliéra z Quetty nejezdí sami ani místní. K jedoucímu autu se sbíhaly děti s gestem značícím „peníze“, dospělí posedávali u cesty s tímtéž gestem. Když z jednoho auta začal vystupovat chlap se zbraní a stavěl nás, bez váhání jsme se rozhodli nezastavit. Policejní auta nejsou nijak zvlášť značená a uniforma se skládá z modrého svetru a libovolných kalhot. Z auta se vyklubal policejní vůz, dojel nás a vymohl si zastavení. Následoval slovní výprask, jak si to představujeme jezdit tady sami a proč jsme jim nezastavili. Na argument, že jsme nevěděli, jestli jsou praví policajti nebo bandité, neodpověděli, ale nezapomněli dodat, že to dělají pro naši bezpečnost. Něco přes 300 kilometrů z Dalbandinu do Quetty jsme jeli 9 hodin.

V čase, který jsme s Pákistánci strávili, jsme se však také poučili, jak krizové situace zvládat. Nezapomenutelná je chvíle, kdy vojáčkovi, který nás doprovázel na motorce, došel benzín. Se šťastným smíchem nám začal ukazovat, jak všelijak se dá motorka naklopit, aby ještě něco přiteklo. Nebo chvíle, kdy jsme už za tmy čekali uvnitř hliněné policejní stanice na další eskortu a venku se ozvala střelba. Náš chrabrý ochránce tehdy odložil pušku na postel a na lehko se šel podívat ven, co to bylo…

Výsledný dojem je takový, že dobře míněná opatření provedená naprosto nekompetentně vytvářejí nová rizika, jimž je cestovatel systematicky vystavován. Pomiňme zvýšenou nepohodu při cestování. Policejní manévry, při nichž policie demonstrativně zašlapává místní obyvatele do země, aby velectěné auto hostů ze zahraničí mohlo jejich špinavou vesnicí projet, zcela jednoznačně stavějí bariéru mezi místní a cestovatele, což zvyšuje primární riziko – o něž mělo jít především. Dále je riziko při pohybu Balúčistánem nepochybně zvýšeno i tím, že kvůli časovým prodlevám jsme denní etapy schválené policisty dojížděli opakovaně za tmy, a to i o několik hodin, což samozřejmě zlobilo jen ty poslední policajty a ne ty, kteří nás celý den zdržovali. Způsoby, jakými se nás za tmy snažili zbavit, jsou příkladnou ukázkou této čtyřdenní balúčské komedie. Byly to pokyny typu „jeďte sami, v příští vesnici je hotel,“ když tam hotel není, nebo „jeďte sami, za kilometr bude policejní stanice, kde dostanete eskortu,“ přičemž „policejní stanice“ značí opuštěnou budku, protože už vlastně skončila denní směna.

V městečku Sukkur jsme ráno hodinu a půl čekali na eskortu výslovně domluvenou večer („Bez eskorty nesmíte odjet!“), poté jsme se dozvěděli, že eskorta dnes není k dispozici. Odjeli jsme tedy sami a po zbytek Pákistánu už jsme policajtům nezastavovali. Jsme přesvědčeni, že zdejší bezpečnostní opatření jsou spíše součástí místního folklóru, než že by reálně snižovala původní riziko. Když potom uvážíme, že na nás přes všechna tato zpackaná opatření ani v Balúčistánu nikdo nezaútočil, nezbývá než soudit, že je tu celkem bezpečno.

4. prosinec 2011

Jsme stále v Lahore, Pákistán. Krátké zastavení u Muzea, které jsme navštívili před 14 dny v Íránu.

Muzeum svaté obrany

Jedním z charakteristických znaků íránských měst jsou podobizny imáma Chomejního, většinou bok po boku s ajatoláhem Chameneím, případně na pozadí podobizny prezidentovy. Se slogany typu „být věrný Chameneímu znamená být věrný Imámovi (Chomejnímu)“ se lze setkat v kterémkoli městě a v nejrůznějších podobách: billboardy, malby na zdi, plakáty. Ještě nezvyklejší než tato sebepropagace vládnoucích teokratů je pro našince setkání s tvářemi mužů padlých v íránsko-irácké válce. Na billboardech, na samostatně stojících sloupcích po obvodu kruhového objezdu, na sloupcích tvaru kvetoucí růže podél výpadovky z města. Kolorované tváře chlapců a mužů bez komentáře; každý ví, o co jde. Kdo neví nebo kdo si chce připomenout, pro toho je určeno Muzeum svaté obrany ve východoíránském Kermánu. Muzeum umístěné v betonové novostavbě výstředních tvarů sestává jen z několika místností. Úvodem se návštěvník dozví, že vinou slabosti a kolaborace předchozích vlád se území, na něž mají Íránci dědičné právo, zmenšilo na zhruba polovinu (do současných hranic). Další místnost obsahuje evidenci, že Irák se na obsazení západoíránského území v roce 1980 připravoval ve spolupráci s imperialistickými mocnostmi, zejména s USA. Tato evidence sestává z kopií listin a soukromých dopisů ve farsí bez překladu, a pro cizince tudíž zřejmost úvodního tvrzení zůstává zahalena jistou mírou nezřejmosti. V podobně dokumentárním duchu se nesou i následující místnosti muzea, v nichž autoři návštěvníkovi předkládají různé evidence, např. o statečnosti íránských vojáků a jejich věrnosti imámu Chomejnímu v tomto osmiletém válčení, k němuž byl Írán donucen Irákem. Muzeum je k návštěvníkovi citlivé a beztak drastický obraz války už dále nekomplikuje evidencí o tom, že Írán vytlačil Iráčany za hranice svého území už po necelých dvou letech a že namísto uzavření příměří zaútočil na území irácké, což vedlo k prodloužení konfliktu o dalších šest let. V několika místnostech jsou reportážním způsobem zachyceny momenty z války ve vší krutosti. Kromě fotografií jsou vystaveny identifikační karty, deníčky a kapesní korány vojáků, zbraně, bomby, venku tanky a minomety a zvuková kulisa z audionahrávky pořízené na frontě. Na chodbě muzea malby se symbolickými výjevy zachycujícími momenty z války a nářek pozůstalých. Předposlední sál dosvědčuje velikost, jakou vznešený íránský národ prokázal při této „svaté domobraně“ vedené imámem Chomejním. Samozřejmě nemůže chybět „odborné zhodnocení výsledků války“ Imámem. Muzeum vrcholí sálem mučedníků, v němž na vás z podsvícené tabule hledí tváře desítek padlých vojáků. Úvodní komentář umožňuje návštěvníkovi pochopit význam hrdinství padlých: „Tito vznešení hrdinové islámské revoluce, učitelé sebeobětování, proletěli jako meteory oblohou neřesti a vyhnali cizáky a ďábelské lidi z čisté islámské země. Na oplátku mohou těžit z plodné pozornosti, jíž se jim dostalo od Imáma. Ctili svobodu a sebeúctu, neboť prolili svoji krev, která nyní dojde klidu v souladu s vůdcem a s islámským právem.“ Návštěvník vidí, že teprve činem, jímž člověk realizuje politické rozhodnutí za ty, kteří ho učinili, dostává nároku, který na něj klade jeho náboženství.

Země, v níž politická rozhodnutí tímto způsobem podléhají náboženské interpretaci, může obyvateli střední Evropy ledacos připomenout. Muzeum svaté obrany stojí za vidění. Čím je pro Írán důležitější, aby jeho obyvatelé správně chápali příčiny a význam války z donucení (a aby v případě podobné války byli opět připraveni nasadit život), tím většího významu nabývá návštěva Muzea svaté obrany pro cizince, zejména pro toho, který je dítětem civilizace už dlouho žijící v míru a blahobytu: aby nezapomněl, jakými prostředky se taková válka z donucení nejlépe vede.

2. prosinec 2011

Jsme v Lahore, Pákistán. Po dvanácti dnech v Pákistánu se 4. 12. pokusíme přejet do indického Amritsaru. Tři dny jsme strávili v Quettě, dva na cestě do Bahawalpuru, kde jsme se den zdrželi. Podobně jako Quetta na nás působil i Multan. Z něj jsme včera přijeli do Lahore.
Def, ač statečně táhne, si vyžádal léčení drobných bolístek ve zdejším landroveřím servisu. Zbytek výpravy využil příležitosti a doléčuje nachlazení, které si člověk ve zdejším vedru užene stejně snadno jako v zimě doma.

Pákistánská Quetta

Hlavní a jediné město Baluchistánu, rozlohou čtyřikrát většího než Česká republika, jehož zrcadlovým obrazem je afghánský Kandahár vzdálený jen 200 kilometrů. Špinavé, zapáchající město bez kulturních památek, v roce 1935 zničené zemětřesením. Město s výrazným podílem Afghánců, kteří sem masově migrují od dob rusko-afghánského konfliktu. Město, přes něž procházejí drogy na své pečlivě střežené, dobře vyšlapané trase z Afghánistánu přes Írán do Evropy. Několikrát denně tu nad hlavou přeletí americké stíhačky. Třičtvrtěmilionové město, v němž lze cizince spočítat na prstech jedné ruky. Město, v němž se kvůli americkému působení v Afghánistánu a dorozumívacímu jazyku cestovatele, angličtině, snadno může stát, že v lepším případě jen nebude vítán. Na druhou stranu, Československo tu má vedle Ruska a Číny dobré jméno díky zbraním. Zbraně české výroby jsou na černém trhu stále oblíbené, na rozdíl od čínských fungují i v zimě. Pětihvězdičkový hotel je tu opatřen několikazónovou ochranou a vystavěn jako město ve městě. Při pohledu z ulice je ale zřejmé, že čím víc se opevňuje, tím lákavějším je cílem. Cizinci nesmějí po setmění opustit hotel a vlastním vozem se tu smějí pohybovat jen s ozbrojeným doprovodem.

Quetta je rozpolcená, je jako nechtěné dítě. Její správní význam pro region je nesporný, a snad právě proto je nutné nevidět, co se tu opravdu děje.

Quetta je pro cestovatele těžko čitelná pro určitý odstup, který si udržuje. Náš pocit nepatřičnosti pramení z dojmu, že jsme přijeli na návštěvu někam, kam se na návštěvy nechodí.

18. listopad 2011

Jsme v Kermánu v jihovýchodním Íránu. Přes Bam a Zahedán budeme mířit dále na východ. 22. 11. se pokusíme přejet do Pákistánu a pokračovat směrem na Quettu. Trasu od Zahedánu do Quetty absolvujeme pravděpodobně s policejní asistencí.
Na autě jsme dvakrát píchli kolo, jinak vše v rámci provozních tolerancí.

Několik fotek z cesty po Íránu.

8. listopad 2011

Jsme v Urumiye v západním Íránu.

Kurdové

Při cestě Tureckem nás v Konye zastihla zpráva, že Kurdové zabili 26 vojáků. Média v Čechách tuto informaci interpretovala různě a my neměli zprávy téměř žádné. O incidentu věděl každý také v Turecku, a tak jsme začali vyzvídat, co to znamená. Přes území obývané Kurdy jsme se chystali projet do Íránu. V infocentru v Konye mladá žena bez zaváhání událost označila za teroristický útok: teroristé zabili vojáky. Jak úžasně slovo terorismus vystihuje vše, co nechceme pojmenovat! Korektnost nadevše. Až na přímou otázku přitakala, že to byli Kurdové.

Ona kurdská otázka má pochopitelně dvě strany. Na jedné straně stojí terorismus, který odsoudí každý bez ohledu na to, kým a proč je páchán, a na druhé straně národ, kterému po staletí kdekdo slibuje nárok na vlastní stát. Kurdové dnes obývají především východní část Turecka, severní část Iráku a západní Írán. Jejich národ je rozsekán hranicemi států, se kterými se neidentifikovali, a jejich dílčí boje za nezávislost mají tak různé podoby, že pojem Kurdistán vyjadřuje něco, co připomíná spíše dávné romány něž současnou politickou realitu.

Přesto slovo Kurdistán, totiž „kurdský stát,“ není vhodné v řeči s Turky používat. Jste-li cizinec, nejspíše to povede k tomu, že se Turek pokusí vám vysvětlit, že si pletete pojmy, a nejspíše bude tato jeho blahovůle provázena významně pozdviženým obočím. Naproti tomu třeba v takovém Diyarbakiru, hlavním městě Kurdistánu, vám na ulici většina lidí řekne, že země, po které chodí, je Kurdistán; že zrovna patří pod Turecko, je druhá věc a určitě se to dá brzy do pořádku…

Na první pohled jsou Kurdové lidé mírné povahy, srdeční, přátelští. Slušně oblečení (často v typických arabských kalhotách s nízkým rozkrokem) a inteligentně vyhlížející. Nesetkáte se u nich s přehnanou srdečností a přesvědčováním, že jejich nabídku večeře nesmíte odmítnout apod. Mnoho cestovatelů takové přehnaně srdečné chování vychvaluje a vyhledává. My jsme ocenili, že Kurdové svoji srdečnost a pohostinnost vyjadřují jinak. Dobře rozpoznávají a vyhodnocují situace, jsou schopni nabídnout pomoc a zároveň neobtěžovat a s respektem přijmout fakt, že jejich nabídka zůstane nevyužita. Podobně umějí bez přehnaných gest a příliš mnoha slov pomoc přijmout. Domluva s Kurdy, nakolik to bez znalosti jazyka a na základě gest a řeči těla může cizinec posoudit, probíhá otevřeně a za oboustranného respektu.

Přesto cestovatel naráží na podivný nesoulad a náznaky bouřlivého dění pod povrchem. Druhou stranou mince kurdské vstřícnosti je vulgární, agresivní chování kurdských dětí. Zejména v oblasti kolem jezera Van a východně od něj jsme se běžně setkávali se skupinkami bezostyšně žebrajících dětí, jež neváhaly hodit kamenem a ukazovat posměšná gesta – v ostrém kontrastu s mírnými a slušně vyhlížejícími dospělými. Jak z takových dětí vyrůstají kultivovaní dospělí?

V městečku Mardin u syrských hranic jsme v muzeu zastihli školní výlet, který tu byl na exkurzi. Neřízený pohyb asi stovky dětí po muzeu se celkem bezúspěšně snažila usměrňovat ostraha muzea, byly to takové malé dětské manévry a my byli středem pozornosti. Učitelé se díkybohu v Kurdistánu těší respektu, a tak dokázali děti umírnit a zapříst s námi hovor. Po několika větách učitelka najednou bez předchozí souvislosti řekla: „Moji lidé mají strach.“ Na otázku, kdo jsou „moji lidé,“ odpověděla: „Kurdové. Tohle jsou kurdské děti. Bojíme se násilí policie.“

Na jednom z posledních checkpointů před odjezdem z Turecka do Íránu jsme se dali do řeči s velitelem místní posádky žandarmy. Žandarma je něco mezi policií a armádou, v podstatě plní funkci policie mimo města. Tedy především monitoruje dopravu, pohyb lidí a zboží. Její stanoviště bývají opevněná proti lehkým zbraním a vojáčci neudělají krok bez automatické pušky. O problémech s Kurdy jsme s velitelem posádky mluvili asi půl hodiny. Počátek konfliktu vysvětloval kurdskou imigrací do jihovýchodního Turecka za irácko-íránské války v osmdesátých letech, kdy Turecko prakticky otevřelo hranice a do relativně málo osídlené hornaté východní části tehdy přišla valná část nyní zde žijících Kurdů. Ti neztratili vazby na své původní země a podle velitele jsou ve svém boji za nezávislost na Turecku podněcováni právě z Íránu a Iráku. Cílem těchto snah je oslabit roli Turecka v regionu. Sám velitel přiznal, že neví, jaké může mít taková situace řešení, a že žádná válka nevede k dobrému výsledku, nicméně že úkolem vlády je bránit stávající hranice Turecka a trvat na tom, že se v něm budou dodržovat turecké zákony.

Na rozpor mezi agresivním chováním spratků a vlídným a kultivovaným chováním dospělých odpověděl, že za tím může stát snaha dospělých vypadat spořádaně, a to především navenek a vůči cizincům, a naprostá bezstarostnost a beztrestnost mladistvých, kteří tak mnohdy dělají špinavou práci – provokace a napadání policie – s tichým souhlasem dospělých.

Milý, důvěryhodný, inteligentní velitel trvale žijící v Istanbulu, původen z Bosny, který strávil roky v USA a Evropě. Přesto je těžké takovému výkladu onoho nesouladu vnějškem a vnitřkem, mezi dětstvím a dospělostí uvěřit. Nikde jinde v celém Turecku jsme se nesetkali s tolika vřelými úsměvy a se slovy „Vítejte!“ nezištně pronesenými v chůzi jako právě v tureckém Kurdistánu. Zde jsme také potkali nejvíc mladých kluků navlečených v maskáčích vládní armády, hlídajících se zbraní v ruce různé checkpointy a obávajících se kurdských útoků. Těžko obhajovat zabíjení v jakémkoli zájmu čehokoli, jen je člověku líto, že se takový národ, jako jsou Kurdové, který chtě nechtě v člověku vzbuzuje sympatii, ocitl v tak nezáviděníhodné situaci, jejíž řešení je v nedohlednu.

5. listopad 2011

Jsme v městě Van u jezera Van. Zítra pravděpodobně vstoupíme z Turecka do Íránu.

Hamám

Turecké lázně patří k Turecku stejně jako jeho kuchyně. Můžete projít městem a neochutnat žádnou lákavou pochutinu, můžete také projít městem a vynechat hamám. Lidé, kteří ve městě žijí, většinou jedí doma, do restaurace zajdou spíše s přáteli, a v jídelnách tak spolu potkáte častěji kamarády a kolegy než rodiny. Rodina zajde do restaurace, když je na cestě v jiném městě, nebo při zvláštní příležitosti. Restaurace tak nejsou jen místem zahnání hladu, ale také společenským prostorem a vizitkou pro návštěvníky. Podobně je to s hamámy, dnes už nejde o to, že by Turci doma neměli koupelnu a museli chodit do veřejných lázní jen proto, aby očistili své tělo. Návštěva hamámu sice přináší fyzickou očistu, ale především umožňuje člověku odpoutat se od světa mimo hamám. Hamám navštěvují lidé jednotlivě nebo ve dvojicích až trojicích, zřídkakdy ve větší skupině. Atmosféra se nese v tichém klidném duchu, kdy nejhlasitější zvuky vydává tekoucí voda. Muži spolu mluví klidně a tiše nebo vůbec. Na hádky je dost místa venku.

Návštěva hamámu má logickou posloupnost. Ta člověku umožní odejít ze světa venku do světa bílého mramoru a po očistění opět ven. Při vstupu dostanete pantofle, zástěru (dílec látky) a je vám přidělena kabinka ke svlečení. Nazí v pantoflích v zástěře kolem pasu vstoupíte do samotného hamámu – většinou původní historické budovy, bíle malované, minimálně do výše postavy obložené mramorem. K dispozici je kromě toalety a míst k umytí také sauna a velký mramorový stolec prohřátý na teplotu vhodnou k uvolnění svalstva – můžete jen odpočívat nebo požádat o masáž, stejně tak hlavu si buď umyjete sami, nebo si ji necháte umýt. Až budete ležet na zádech na prohřátém mramorovém stole, zavřete na chvíli oči. Nad vámi se pravděpodobně bude klenout jedna z největších kopulí hamámu, které ho charakterizují i při pohledu z venku, s venkovním světem ale budete spojeni jen několika barevnými sklíčky ve stropě, která mnohdy budou mít tvar hvězd. Nikdo po nikom nic nechce, nikdo na nikoho nespěchá – svět jiný než venku. Budete-li mít klidu uvnitř páry, tepla a čisté vody dost, odeberete se zpět do předsálí, kde vám obsluha vysuší hlavu a dá ručníky. V převlékací kabince nebo u ní je ještě pohovka – můžete si v klidu poležet, odejít je na návštěvě hamámu to nejtěžší, tak ať jste dobře odpočatí.

Návštěvou hamámu dopřejete čistotu tělu a odpočinek duchu. Jednotlivé hamámy se liší stářím, velikostí a uspořádáním, a tak je hamám i vizitkou každého města podobně, jako úroveň restaurací nebo hotelů. Všechny hamámy striktně oddělují očistu mužského a ženského těla. Buď jsou pro ženy otevřeny v jiné časy než pro muže (takové hamámy bývají přibližně dvě třetiny času otevřeny mužům, nebo přinejmenším pro muže vyhrazují příhodnější denní dobu) nebo mají dvě části oddělené už od vchodu z ulice. V takovém případě bývá ženská část hamámu skromnější, například může chybět sauna nebo jsou prostory menší.

Pro cestovatele je hamám ideálním místem pro odpočinek a očistu. Většinu návštěvníků však tvoří místní pravidelní hosté. Stejně jako je tomu v případě ostatních všednodenních slastí, jakými jsou popíjení čaje, klábosení, hraní begamonu či karban, i navštěvování hamámu se v Turecku věnují zejména muži.
Několik fotek z cesty po Turecku.

24. říjen 2011

Jsme v Nigde, městečku uprostřed Turecka. Minulé dny jsme trávili návštěvou antických a ještě starších památek v západní a střední části Turecka. Možná se vydáme na krátký trek v pohoří Ala Daglar, ale nebudeme to moc přehánět, dny jsou krátké a noci chladné. Vše jde podle plánu, který nemáme.
Auto slouží, jak má. Turci jsou milí a přátelští. Konflikt s Kurdy ani zemětřesení jsme zatím nijak nepocítili.

10. říjen 2011

11:20 10. 10. 2011 vyrážíme.

9. říjen 2011

Poslední víza jsme dostali až 4. října.
Íránci nás zdařile tahali za nos, jestli potřebujeme pozvání od cestovky či nikoliv. Podali jsme tedy žádosti bez pozvání, ale pak jsme postupně podléhali nátlaku a zaplatili jsme ještě bokem cestovce na švýcarské konto. Ono to není nutné, ale bez toho to nejde. Zvykáme si na Asii.
Indové nechtěli dát vícevstupové vízum, prý jen na základě předložených letenek. Museli jsme doložit, že si na jízdu autem letenky nekupujeme.
Pákistánci nám sice dali víza také jinak, než původně chtěli, ale ti ani nepředstírají, že v tom mají nějaký systém.
Výsledkem je, že máme vízy pokrytu cestu do Indie, kde nám vízum platí do konce března. Z Indie si můžeme, díky dvouvstupovému vízu, odskočit do nějakého přilehlého státu, třeba Bangladéše.
Karnet na Auto máme platný rok a můžeme navštívit 10 států, které karnet vyžadují. Dříve přívětivá kauce 6000 Kč se však více než zpětinásobila.

Září 2011

Auto dostalo šnorchl a expediční zahrádku.
Postupně lepíme loga našich drahých partnerů.

Srpen 2011

Zbrojíme na cestu.
Vyřizujeme víza: Írán, Pákistán, Indie a karnet pro auto...

Navštívili jsme

Jižní Amerika

Během dvouměsíční výpravy jsme se projeli sever Chile, navštívili NP Lauca a měděné doly Chuquicamata. V Peru jsme se pokusili o výstup na vulkán Misti (5800 m), sestoupili do kaňonu Colca a podnikli týdenní trek Andami z vesnice Mollepata na Machu Picchu. Navštívili jsme i další slavná místa incké civilizace. V Bolívii jsme kromě La Pazu viděli tradiční ostrovy jezera Titicaca, navštívili bolivijské pohřebiště vyřazených vlaků Cementerio de Trenes a podnikli terénní expedici solnou pouští Uyuni do Atacamy.

Island

Léto na Islandu jsme naplnili okružní jízdou, trekovaním po několika ledovcích a v oblasti Landmannalaugar, splutím říčky Blandá, výstupem na Heklu a pozorováním krásné islandské přírody.

Indie

Během více než měsíčního pobytu v Indii jsme důkladně poznali himálajský stát Himáčalpradéš. Úzkorozchodnou dráhou jsme se dostali do hlavního města Šimly, dříve letního sídla vlády Britské Indie, a odtud jsme se autobusy vydali do oblasti u hranic s Tibetem (Tabo, Dhankar Gompa aj.). Z údolí řeky Spiti jsme podnikli týdenní přechod hřebenu do údolí řeky Parvati (sedlem Baba Pass, 4300 m). Navštívili jsme dalajlamovo exilové sídlo v Dharamsale.

Turecko – Írán

Turecko jsme směrem na východ projeli severem země a zdrželi se v severovýchodní části v okolí Araratu, kde se turecká kultura mísí s kurdskou a arménskou. Navštívili jsme zbořené arménské kostely a donedávna zakázané bývalé hlavní město Arménie Ani. V Íránu jsme kromě větších měst Tabrízu, Teheránu, Isfahánu a Shírázu navštívili zigurat Chogá Zanbil a starověkou Persepoli. Cestou zpět přes Turecko jsme se vydali jižním obloukem přes území jižního Kurdistánu u hranic se Sýrií a přes helénské památky na egejském pobřeží Malé Asie.

Social Fiction

Povídky v této sekci vznikly jako volný literární útvar a jakákoliv podobnost postav či dějů se skutečností je čistě náhodná. Zdravíme zpravodajské služby a žádáme je, aby tento materiál nepoužily ani proti nám, ani proti osobám v textu zmíněným.

Bangladéšská autoškola

       Vážení, jménem státní společnosti Bus&Truck Bangladesh vás vítáme na letošním dni otevřených dveří. Automobilová doprava v Bangladéši je na vzestupu, a naše autoškola vám i letos nabízí řadu atraktivních studijních programů. Jejich absolventi najdou uplatnění v autobusové i kamionové dopravě a v neposlední řadě se coby zkušení řidiči mohou těšit dobrému společenskému statusu.

       Je smutným faktem, že Bangladéš čelí značnému tlaku zahraničních firem, které se u nás chtějí prosadit s kamionovou dopravou a vytvořit tak našim firmám konkurenci. Přestože se stát všemožně snaží jejich příliv regulovat a zavedením různých forem znevýhodnění se mu také podařilo část cizích firem odradit, některé u nás přesto vytrvávají. Jak jistě chápete, tato situace klade zvýšené nároky na naše řidiče. O rychlost jde především, a tak chtějí-li se naši řidiči v konkurenci udržet na předních pozicích, stojí před úkolem dokonale zvládnout své řemeslo.

       Od toho jsme tu my. V naší společnosti vás naučíme vše, co správný řidič potřebuje k tomu, aby se stal skutečným králem silnic (a dálnice kolem Chittagongu). Letos otevíráme tři studijní obory: „bachellor,“ „master“ a nově akreditovaný je doktorský studijní program „gangster“.
       V bachellorském programu se naučíte ovládat základní dovednosti při přepravě osob. Například pochopíte, proč je výhodné v nočních hodinách oddělit řidičský kokpit od zbytku autobusu zamykací mříží. Uplatnění najdete na lokálních autobusových linkách nejenom u nás, ale nově také v Indii, kde se ještě mají čemu učit a kde si našich řidičů, byť i jen se základním vzděláním, velmi cení.
       V masterském programu uplatníte dovednosti získané v základním cyklu, rozvinete je a prohloubíte. Uplatnění naleznete podobně jako u bachellora, budete ale kvalifikováni zejména pro meziměstské a dálkové linky. Zejména vás ocení přepravní společnosti, kterým jde o to být na místě jako první, tj. všechny.
       Přijetí do gangsterského programu předpokládá úspěšné absolvování předchozích dvou cyklů a několikaletou praktickou zkušenost s řízením v Dhace a na dálkových linkách. Pro úspěšné absolvování programu musí uchazeči prokázat schopnost poznatky nabyté v předchozích cyklech tvořivě rozvíjet, musí být schopni samostatné práce na silnici a v neposlední řadě musí být jejich práce přínosem pro kulturu dopravy, čili musí obor obohatit o nový návyk či praktickou dovednost.

       Můžeme tedy shrnout, že cílem studia u nás je ovládnout vozovku a dosáhnout gangsterství. Být dokonalým řidičem je však víc než pouhá rutina, je to umění. Proto požadujeme, aby uchazeči nejprve prošli talentovými zkouškami. Zde je příklad několika otázek a správných odpovědí:

1. Jedete prostředkem silnice a proti vám se řítí kamion menší, než jste vy. Co uděláte?
       A. čekám, jestli nezmizí.
       B. začnu troubit.
       C. uklidím se do své poloviny silnice
       D. neudělám nic
D. je správně, pochopitelně, tento typ situací se obvykle vyřeší sám.

2. Jedete prostředkem silnice a proti vám se řítí kamion stejné velikosti, jako jste vy. Co uděláte?
       A. čekám, jestli nezmizí.
       B. začnu troubit.
       C. uklidím se do své poloviny silnice
       D. neudělám nic
A. je správně. Ve většině případů je to postup zcela dostačující.

3. Jedete prostředkem silnice a proti vám se řítí kamion větší, než jste vy. Co uděláte?
       A. čekám, jestli nezmizí.
       B. začnu troubit.
       C. uklidím se do své poloviny silnice
       D. neudělám nic
B. je správně. Málokdo v dnešní době doceňuje sílu klaksonu.

4. Jedete prostředkem silnice, proti vám se řítí kamion větší, než jste vy, a zbývá posledních pár metrů před nárazem. Co uděláte?
       A. čekám, jestli nezmizí.
       B. začnu troubit.
       C. uklidím se do své poloviny silnice
       D. neudělám nic
Nerad to říkám, C. je správně. Bohužel.

5. Snažíte se předjet kamion před vámi a konečně se objeví zatáčka, kam není vidět. Co uděláte?
(Pozor: možno více správných odpovědí.)
       A. Počkám, až budu mít volný výhled.
       B. Vyrazím. Pokud se v protisměru něco objeví, uberu a vrátím se za kamion.
       C. Vyrazím. Pokud se v protisměru něco objeví, strhnu volant. Mezitím zmizí kamion, který předjíždím.
       D. Vyrazím. Pokud se v protisměru něco objeví, přidám. Pokud to, co se objevilo v protisměru, nezmizí samo, začnu troubit.
Uznáváme odpovědi C. i D., zde je možno nechat projevit osobnost řidiče.

       Kromě talentových zkoušek požadujeme silnou pravačku (šlapání na plyn může být únavné) a dobrý zrak (schopnost vidět alespoň 15 metrů dopředu). Odvolání proti výsledkům směřujte na Komisi silničních veteránů. Dotazy nesměřujte. Děkuji za pozornost a jménem naší společnosti vám přeji šťastné cesty.

Aliho kotel

Opustil jsem Jinnah street a zamířil na Kandahari bazar. Jeden z obchůdků hrdě nesoucí nápis „Zbraně a střelivo“ mě nalákal dovnitř. Na zdi visela americká lovecká puška a pod zmatnělým sklem pultu byly vyrovnány papírové krabičky s náboji. O pult se oběma rukama opíral Azadeh. Jinak byl obchod prázdný. Rozhlédl jsem se po holých stěnách a zeptal se, kolik stojí ta puška. Azadeh se dobrotivě usmál, otázku čekal.
       „Tisíc dolarů, ale na prodej je jenom na zbrojní pas.“
       Pokynul jsem hlavou, že je to skutečně hodně, a že je škoda, že ani licenci nemám. Karty jsou na stole, ale hra teprve začíná.
       „Odkud jsi?“ Začal Azadeh jakoby znovu.
       Rovnou říkám, že z Československa.
       „Brno?“
       „Ne, z Prahy, ale do Brna je to kousek.“
       Každý tady zná zbraně z Brna. U Azadeha jsem dost stoupnul.
       „Sháníš něco pro sebe, nebo něco speciálního?“
       „Pro sebe. Pistoli, ale nové jsou drahé.“  
       „Kolik můžeš dát?“ Azadeh zavětřil.
       „50, maximálně 80 za zbraň, plus za náboje,“ vybalil jsem popravdě.
       „Něco ti nabídnu, dám ti vědět. V kterém bydlíš hotelu?“
       „Přijdu sem.“ Na to, kde bydlím, se mě tu ptají zbytečně často.
       Domluvili jsme se, že se zastavím za dvě hodiny. Odpoledne měl pro mě Azadeh připravené dva muzeální kousky pistolí, jedna čínská, zásobník skoro nešel vysunout, a jedna ruská klasika, taky už dost opravovaná. Zběžně jsem je prohlédl a začal uvažovat, že zůstanu beze zbraně. Střílet z nich bude stejně nebezpečné pro cíl jako pro střelce. Azadehovi jsem řekl něco neurčitého a že bez zkušební střelby z toho nic nebude. Nijak se nehněval a asi se ani nedivil. Zeptal se mě, jestli můžu být zítra v Aliho kotli, že by je tam po někom poslal. Vycítil jsem příležitost a přiznal, že se tam sám nedostanu. Zeptal se znovu, ve kterém bydlím hotelu, že mě v deset ráno někdo vyzvedne. Důvěra se oplácí důvěrou. Řekl jsem jméno hotelu a potvrdil, že budu sám.
       Aliho kotel je plato asi dvacet kilometrů severně od Quetty. Od odbočky z hlavní, kde policie kontroluje, aby se zbraně nevozily viditelně na autech, je to sem ještě asi šest kilometrů. Platí zde jednouchá pravidla. V Aliho kotli žádné zbraně nemění majitele. Kdo je přiveze, ten je také odveze. Na místě se neobchoduje, peníze tu nejsou zapotřebí.
       Vyzvedl mě mladší bratr Azadeha Mehmet. Mehmet bral celý den jako nedělní výlet a díky mně také jako příležitost, jak se trochu předvést. Jel s námi ještě jeden Paštún, který za celou cestu z Quetty nepromluvil.
       Mehmet mi začal vysvětlovat, jaké mám štěstí, že mě Azadeh pozval, že do Aliho kotle cizinci normálně nejezdí, ale že se nemusím ničeho bát, že jsem pod jejich ochranou, a další řeči. Slyšel jsem jich už hodně a věděl jsem, že spíš opak je pravdou. V rámci jejich ochrany mě bude držet trochu stranou a každému pak bude říkat, že jsem obchodník se zbraněmi přímo z Československa. České zbraně tu mají dobré jméno, na rozdíl od jiných se tu dají sehnat za dobré peníze i úplně nové, a to ve velkém. Oboustranně výhodná pozice exotického hosta mi nijak nevadila.
       Když jsme zaparkovali, dostal jsem své pistole a Mehmet pomohl vyložit z auta dva těžké pytle bezejmennému Paštúnovi. Panoval tu čilý ruch, ale každý se staral o své. Má přítomnost vzbudila méně povyku, než jsem čekal. Azadeh mě ohlásil předem. Nevím, co komu řekl, ale nikdo už se víc neptal, odkud jsem a co tu dělám.
       Aliho kotel funguje jako velká zkušebna zbraní. Každý, kdo zbraně kupuje, si je zde zkouší nebo nechává zkoušet, jsou tu znalci, kteří sami neobchodují, ale platí za autoritu v oboru a posuzují stav a kvalitu pro druhé. Ty v Aliho kotli můžete potkat téměř každý den.
       Kromě místa kolem aut, kde se odehrávají přehnaně srdcervoucí gesta vítání a loučení těch, kteří si zde dali schůzku, je tu centrální část, kde na plachtách na zemi sedí Balúčové a Paštúni z obou stran hranice a donekonečna rozebírají a skládají nejrůznější zbraně.
       Až za touto částí, která zdálky připomíná běžné tržiště, je samotný Aliho kotel. Plato je zde asi o deset metrů níže než okolní rovina a táhne se asi dvě stě metrů do kuloáru tvořeného okolními štíty. Kuloár je v místech, kde se z plata zvedá, zavalen sesutým kamením a platí za bezpečnou cílovou plochu této impozantní přírodní střelnice. Studený suchý vzduch dává celému prostoru zvláštní akustiku, a právě té přisuzují místní znalci velkou váhu.
       Po mechanických zkouškách funkčnosti a kompletnosti a zástřelu na zvolený cíl je zvuk to, co rozhoduje o výsledném verdiktu znalce. Zbraně se tu testují i jinak, vše, co si zákazník přeje. Často se zkouší přehřívání komponent při nepřetržité střelbě, zvlášť u zbraní upravovaných pro vyšší kadenci. Na jednom pickupu jsem uviděl automatické pušky zabalené v ledu. Mehmet mi hned ochotně vysvětloval, že u čínských pušek se v mrazu zasekává přebíjení.
       Se zájmem jsem s Mehmetem procházel Aliho kotel a nechal si vše ukazovat. Z Pákistánu i Afghánistánu se sem sjíždějí obchodníci a domlouvají, co a v jaké kvalitě kdo od koho koupí. Nepochyboval jsem, že je to byznys stejný jako každý jiný. I tady platí, že kdo se vyzná, je ve výhodě. Kdo se nevyzná, tomu stojí za to zaplatit si odborníka.
       Čemu jsem ale vůbec nerozuměl, bylo to, když u ostatních aut zastavil mikrobusek se složeným satelitem na střeše a s hrdým názvem malajsijské televize. Opravdu z něho vystoupil televizní štáb a začal chystat kameru a další techniku. Mehmet si škodolibě vychutnal můj nechápavý výraz a pak se dal do učitelského vysvětlování.
       „Když potřebují udělat reportáž z války v Afghánistánu, dorazí do Quetty, ubytují se v dobrém hotelu s vlastní restaurací a začnou zjišťovat, jak je to s přejezdem do Kandaháru,“ popisoval Mehmet běžný postup zahraničních štábů.
       „V Quettě jsou lidé, kteří zajistí bezpečný přesun kohokoliv mezi Quettou a Kandahárem, víza ani pasy nejsou potřeba, naši partneři z Kandaháru pak zaručí ochranu během pobytu v Afghánistánu. Jeden den takového výletu ale přijde čtyřčlenný štáb asi na tisíc dolarů. Je to dobrý byznys, který se v Afghánistánu nevyplácí obcházet na vlastní pěst. Takže štáby většiny televizí své reportáže z Afghánistánu točí v okolí Quetty na pákistánské straně hranice. Je to pro všechny jednodušší.“
       Mehmet ukazoval na okolní kopce a musel jsem uznat, že nikdo doma u televize nepozná, že to není Afghánistán. Ve vesnici za Quettou se lidé nechávají natáčet jako uprchlíci, případně sehrají civilní oběti náletu NATO, a když štáb potřebuje opravdu dramatický živý vstup se zvukem střelby v pozadí, přijede do Aliho kotle. Válka živí většinu lidí, které jsem dnes potkal, televizní štáb není výjimkou, každý dělá na svém, jak dovede.
       „Je vůbec něco, co bych tady nesehnal?“ Zeptal jsem se Mehmeta vyzývavě.
       Mehmet se dlouze zamyslel, aby své odpovědi dodal na významu, a pak řekl:
       „V Pákistánu seženeš cokoliv, drogy, zbraně, ženské. Jsme obchodníci, koupit a prodat dráž je naše řemeslo a v rámci toho vyjdeme s každým. To není nějaké morální krédo, to je součást řemesla. Součástí byznysu je také pašování. Ale nebyli jsme to my, kdo stanovil tyto hranice.“
        Mehmet byl hrdý na svou otevřenost. Svá slova myslel vážně. Po krátké odmlce pokračoval:
       „Naši rodinu živí hlavně zbraně. Každá zbraň má svou cenu a vždy ji za tu cenu někdo rád koupí. Neřešíme, k čemu je kdo používá, to je jeho odpovědnost. Pákistánci nejsou všichni dobří, krade se tu a loupí, a nesnažíme se to ani skrývat. Třeba tranzit drog je tu veřejná věc, policie o všem ví. V Íránu je to to samé, ale tam ti to nikdo nepřizná. Přesto jsou tu určité limity. Nejsme atentátníci, to nám není vlastní.“
       Po této úvaze se Mehmet konečně vrátil k mé otázce.
       „Takže co tady neseženeš? Výbušniny. V celém Pákistánu je jen málo lidí, kteří dělají do výbušnin. To bys musel přes hranice, do Afghánistánu, tam dělají bomby. Byli k tomu dotlačeni po invazi NATO.“
       Než jsme vyrazili zpět do Quetty, Mehmet zase naložil těžké pytle Paštúnovi. Hluboko pod jeho vrásčitou tváří se skrýval úsměv. U auta mi podal ruku a představil se.